pondělí 26. září 2016

26.9. 2016

Občas sem píšu, ale jenom v hlavě. Občas přemýšlim, že zase začnu psát i normálně, protože to potřebuju. Nevim, jestli teda zrovna sem, nebo někam jinam. Vždyť nejsem schopná ani odepsat na dopis, natož zase psát nějakej blog.

Všechno je jinak, já jsem jinak. Interpol mě rozbrečí, hudba zní jinak, vzpomínky mě bolí. A nemůže za to nikdo jinej, než já sama. Nemůžu nikomu nic vyčítat, ani nechci. Chtěla bych se milionkrát omluvit, a to je stejně málo. Chybí mi Praha. Chybí mi taky spousta lidí. Je mi prostě smutno.

Je mi smutno pro tebe, protože si zasloužíš moje smutno.


čtvrtek 26. března 2015

Tak jo

Přišel mi komentář, jestli bych nechtěla náhodou něco napsat. Sem už psát nejspíš nic nebudu, možná jednou, někdy. Každopádně, teď občas píšu sem http://vonrajdovic.tumblr.com/ a aktivní jsem i na twitteru - https://twitter.com/vonrajdovic/. Mám tak trochu v plánu začít psát víc.

čtvrtek 6. března 2014

tak akorát

Blog nějak moc neaktualizuju, ale koho to zajímá. Asi je pozitivní, že to, co chci ze sebe nějak dostat většinou už někomu řeknu/napíšu - to je pro mě nejspíš jednodušší, nedoprovází to rozklepanej hlas a další nepříjemný věci. Nebo si to neustále nosím v hlavě a přemýšlím nad tím. Nebo to prostě napíšu na papír, kterej se časem ztratí a víceméně mě to už netrápí.
Každopádně se většinu času mám dobře. Začala jsem být trochu víc náladová, lítostivá a přecitlivělá i ve chvílích, kdy bych to nečekala. To mě děsí, záchvaty pláče jsou pomalu nezastavitelný a mě ten pláč ani nijak nepomáhá. Neuvolní vnitřní tlak. Prostě už nechci bezdůvodně brečet. Stále se to nevylučuje s tím, že se cítím skvěle a směju se, protože někdy to ani jinak nejde. Docela horská dráha.
Kulturní život vedu slušný. Kino, koncerty, výstavy. Jedna z věcí, co mě baví a uklidňuje mě. Jen by to nebylo tak boží, kdybych to neměla s kým sdílet. Vlastně ono je prostě boží mít někoho, s kým můžete sdílet tak nějak všechno, nejen ty pěkný věci.
Včera mi tekla krev z nosu. Vedlo to k znechucení okolí. Na to si začínám zvykat. Dřív mi říkali, že jsem špek a teď už začínám prý být anorektická. Další znechucení okolí. A vůbec. Okolí znechucuju nějak často, hah. Je to vtipný, jak si lidi nedokážou určit, co je pro ně vlastně správný.
Další pozitivní věc je, že už mě málokdy napadne, že umíram. I když tu párkrát takový myšlenky byly, když už přes týden smrkám krev. Naopak právě zase lidi kolem mě tvrdí, že bych měla jít k doktorovi. Asi je to jeden velkej bludnej kruh. Přestanete si o sobě myslet nějaký negativní věci, tak si je začnou myslet oni.
Jestli se někomu z vás líbil film Submarine (Jmenuji se Oliver Tate), tak doporučuju i knížku. Oliver Tate je podle mě jedna z nejpodivnějších postav ever. Tak nějak má mé sympatie, jen je to fakt debil (to jsem si vždycky říkala, když jsem četla nějaké jeho myšlenky a vduchu se u toho smála).



pondělí 20. ledna 2014

ode mě ruce pryč

Zajímalo by mě, proč se mi neustále vrací určitý pocity, nestojim o ně, nechci je a nevim, co změnit, abych se toho zbavila. Začínám se bát, že to vlastně ani nejde, že to tak prostě je.
Vlnim se do rytmu hudby, vrtim se se zavřenýma očima a nemůžu zůstat v klidu. Klidná nejsem ani povrchově.


Chtěla bych lidem lhát, představovat se jiným jménem, dělat nevšední věci, sledovat jejich reakce. Buď jsem na to moc špatná herečka nebo prostě jenom srab. Možná obojí. Třeba když budu na správně vyjetá, tak by to šlo. Stejně, i tomhle způsobu pochybuju, nejspíš bych zase někam utekla. Nesnesu pohledy ostatních, nesnesu doteky ostatních, nesnesu jak se na všechno ptají, nesnesu jak vypadaj, když se přetvářej.
Bukowski je prasák, přesto ho teď uctívá až nějak příliš hodně lidí. Jeho povídky si promítam v hlavě, hlavní postavy jsou známí, někdy i já a někdy taky nejbližší. Přidávam všem roky a měnim si je.
Kurvo kurvo kurvo! Přemítam o tom, jestli jsem jediná, kdo tohle dělá. Věřim tomu, že ne.
Kafkova Proměna - zase jiný šílenství. Tahle povídka na mě působila dost intenzivně, chvilkama až nepříjemně. Číst to v jiný náladě, nebylo by mi na delší dobu dobře.
Chci dalších milion obrázků na stěny, jsem jimi posedlá. Namouduši.

nohatost od Ziky



pondělí 13. ledna 2014

No nonono nono

Píšu až v novym roce, protože jsem si celkem užívala život a ráda bych v tom pokračovala. I když bych taky ráda psala častěji.
Celej prosinec jsem byla ve zvláštním rozpoložení asi jenom kvůli tomu, že jsem citlivá až přecitlivělá. Lepší se to. Postupně. Dělam věci, přestože bych nejradši ležela a flákala se. Stíham obojí. Hodně mě baví se koukat na filmy, La Vie d'Adèle je hrozně boží, moc mě to oslovilo. Nymfomanka mě taky bavila, zatim jsem jestě neviděla druhej díl, tak doufam, že mě bude bavit jako ten první/tam to bylo docela i o společnosti, hah.
Zjistila jsem, že neumim správně přecházet silnici. Přísaham si, že budu dávat větší pozor. Celkově na sebe budu dávat větší pozor.
Mam skvělý bratry, darovali mi sadu na kreslení a poukaz na knihy. Mimochodem v Levných Knihách mají Prokletí od Palahniuka za devatenáct!
Taky si přísaham, že fakt budu odesílat všechny napsaný dopisy. Fakt jo!
Chci udělat spoustu věcí, věřim tomu, že je brzo udělam. V rámci toho se učim francouzsky na duolingo.com (skvělá věc jak celkem užitečně zabít čas).
Těšim se na každou maličkost, co mi udělá radost.
Chci dělat (vybranejm) lidem radost, pořád a pořád a pořád.


 vánoční knihy


 boží artistickej set


 za 19,- !


Nyph()maniac vol. 1

čtvrtek 19. prosince 2013

Nechte mě ležet v peřinách a žádný otevírání oken.

Tíha mrazivýho počasí na mě dopadá všemožnejma způsobama. Třeba si neustále něco říkám. Něco jako:
"Lolo, ty Lolo. Ty, co ti hlavou občas plujou myšlenky takový, že by sis tou hlavinkou nejradši prohnala kulku. Nepovídej, neříkej. Že. Cheš. Někam. Pryč. Lolinko, Lolinečko."
Mráz za oknem se kompenzuje horkou vodou, když prázdnýma očima pozoruju zamlženej odraz. Visim si na rtech a mam pocit, že ty jediný jsou správný. I když neumí správně mluvit, pořád dokážou říkat hezký věci.
Neurotičnost. Cynismus. Nenávist. Vulgarita. Zamračenej výraz nebo zvedlý obočí. Cokoliv si moje mysl zamene.
Přemýšlim, jak nepřemýšlet nad věcma.

pondělí 25. listopadu 2013

zima mě dejchá

Grimes je moje hudba, když se ochladí. Hrozně mě baví. K dnešku mi ještě pasovalo Coexist od XX. Zní to jinak, když mam studený ruce. Nějak se to hodí. Nevim proč, cejtim to tak.
Navíc asi začnu uctívat pohyby Thoma Yorka, který předvádí v Lotus Flower. Vlastně je víceméně už uctívam.

..navíc je tak hezká!

Pořád něco dělam, snažim se odpoutat od toho, co jsem doteď nedělala, protože jsem spíš pozorovala jak to dělají jiní. Cítim se pak aspoň trochu líp, i když pořád občas nemam ponětí, co se sebou. Děsí mě jak lidi překvapuju, i přesto, že mi o to nejde nebo mi na tom nezáleží. Weird.

Když si napustim až moc horkou vanu, občas se sesypu k zemi. Včera se mi to stalo zase. Nečekala jsem to. Nechci, aby mě zabilo něco, k čemu mam takovej vztah.

to je někdy z miulýho týdne



úterý 5. listopadu 2013

vezmi mě do lesa

V tý zimě, co je právě ve vzduchu, je hezkej cigaretovej kouř, je výraznej a pěkně si plyne. A pití zůstane chladný. Levá noha, pravá noha, kouř. To vidim, když na chvilku sklopim hlavu. Hudba zní líp. Úryvky z knih mi zní v hlavě jako ty nejmoudřejší slova na světě. Cejtim jak dýcham, jenom tak zastřeně, ale přece. Světla nočního města, všechny ty barvy jsou příjemný. Podaná ruka jako záchrana před lidma, do kterejch tak trochu naschvál narážim, nechci už uhýbat. Neuhýbam ani pohledem. Jenom si občas zakreju obličej. Ať už rukama nebo obláčkama, pořád jenom proto, abych zase znovu mohla otevřít oči.

Jednou se probudim moc brzo ráno, ještě ani nevyšlo slunce. Převaluju se a koukam z okna. V hlavě monolog. Wow, to bliká ta hvězda nebo něco jinýho? Blbko, jasněže hvězdy neblikaj. Jo jasně, hvězdy neblikaj. Už brzo musí bejt světlo. A světýlko světélkovalo dokud jsem zase neusla.

Moje směšně milý potácení se městem se opakuje. Moje mysl je zamotaná. Zdálo se mi to nebo to bylo doopravdy? Aspoň mi neni na zvracení.

Na tý zimě, co je právě ve vzduchu, jsou nejhezčí ta hřejivá objetí.

pondělí 4. listopadu 2013

jak moc?


Jak moc nenávidim svůj obličej.
Jak moc nenávidim svoje tělo.
Jak moc nenávidim svojí imunitu.
Jak moc nenávidim svojí malomoctnost.
Jak moc nenávidim svojí nerozhodnost.
Jak moc nenávidim svojí lenost.
Jak moc nenávidim svý "problémy".
Jak moc se nenávidim za svojí sebe-nenávist.

neděle 13. října 2013

Nechtěla jsem psát články o tom, jak jsem nemocná a umíram, takže jsem jednoduše žádný články nepsala. Přežila jsem. Vždycky nějak přežiju.
Dočetla jsem Na západní frontě klid a teď čtu Nesnesitelnou lehkost bytí. Snažim se něco dělat. Nebo taky něco se sebou dělat. Pořád se měnim jako chameleon. Součástí toho je, že vyhazuju hadry, co už nenosim. Připomínaj mi starý časy a já už s nima nechci mít nic moc společnýho. Ve třinácti jsem si říkala, jak už nikdy nebudu jiná. Tahle myšlenka byla dost špatná. Rozvoj osobnosti je nezastavitelnej. Maličkosti, co pomalu mizí z mýho života, jen aby mi nepřipomínaly starý časy. To jo.
Podzim mam ráda. Jen si nepatuju, kdy naposled mi byla v říjnu taková zima. Taková zima, že se chci celá zachumlat do něčho hřejivýho. Zvykam si na ty studený končetiny. Přijde mi hrozně nepřirozený, když moje tělo buď hoří a nebo z něj jde mrtvolnej chlad. Jako by nebylo nic mezi tim.
Nic necejtim nebo toho cejtim až moc.


 Ve středu poprvý uvidim Mnichov.