vezmi mě do lesa

V tý zimě, co je právě ve vzduchu, je hezkej cigaretovej kouř, je výraznej a pěkně si plyne. A pití zůstane chladný. Levá noha, pravá noha, kouř. To vidim, když na chvilku sklopim hlavu. Hudba zní líp. Úryvky z knih mi zní v hlavě jako ty nejmoudřejší slova na světě. Cejtim jak dýcham, jenom tak zastřeně, ale přece. Světla nočního města, všechny ty barvy jsou příjemný. Podaná ruka jako záchrana před lidma, do kterejch tak trochu naschvál narážim, nechci už uhýbat. Neuhýbam ani pohledem. Jenom si občas zakreju obličej. Ať už rukama nebo obláčkama, pořád jenom proto, abych zase znovu mohla otevřít oči.

Jednou se probudim moc brzo ráno, ještě ani nevyšlo slunce. Převaluju se a koukam z okna. V hlavě monolog. Wow, to bliká ta hvězda nebo něco jinýho? Blbko, jasněže hvězdy neblikaj. Jo jasně, hvězdy neblikaj. Už brzo musí bejt světlo. A světýlko světélkovalo dokud jsem zase neusla.

Moje směšně milý potácení se městem se opakuje. Moje mysl je zamotaná. Zdálo se mi to nebo to bylo doopravdy? Aspoň mi neni na zvracení.

Na tý zimě, co je právě ve vzduchu, jsou nejhezčí ta hřejivá objetí.